Voices In My Head (Psycho)

14. září 2009 v 18:51 | Cady & Enemy |  Povídky
Ahojky, zlatíčka. Když jsme tohle s Cady psali, tak jsem si nemyslel, že to zajde až takhle daleko, normálně se tý holky začínám bát. Netuším, kdo z nás je větší sadista. Nenašli jsme pro to příhodný název, protože tohle se opravdu jinak nazvat nedá. Přemýšlím nad tím, kolik čtenářů si tím odradíme, kolik naopak přilákáme a mám obavy, že tím nakonec odradíme i naše drahá SBéčka. No co, jen ať každej vidí, jaký jsme magoři.

U povídek okecávám, takže si to nemůžu odpustit ani tady. Nevím, jestli se mám bát toho sadismu nebo mám hystericky řvát nad osudem a bolestí toho mladýho kluka, do kterýho jsem se docela vžil, a snad ho i pochopil. Ale pořád to má svoje kouzlo a mojí spoluautorce děkuju za úžasnej nápad. Teď už mlčím, užijte si to.




Byl doma sám, mohlo být tak okolo půlnoci. Nudil se a nemohl usnout. Jeho unavené oči těkaly po místnosti a on sám pořád neměl klid. Nejradši by chodil dokola po místnosti, nějak svou energii vybil a konečně se zbavil hlasu ve své hlavě, který ho už dlouho naváděl k jedné věci. Tentokrát tomu dá průchod a udělá to, co už dlouho chce. Dokončí to.

Aki si odhrnul svoje tmavé vlasy z čela a podíval se vedle sebe na postel. Zabodl pohled do stejně temných očí, jako jsou ty jeho a v jeho hlavě se to zase rozbouřilo.

"Nenávidím tě..."

Vyhrabal se z postele a opět se podíval na to inkriminované stvoření vedle něj. Dlouhá léta mu byl přítelem, ale zklamal. Nikdy nechápal jeho problémy, nikdy mu neporadil a celá léta ho nechával na holičkách. Je čas s tím konečně skoncovat.

Aki se natáhl pro svojí černou mikinu, nazul huňaté pantofle a dlouze zívl. Založil ruce na hrudi a dál se díval před sebe. Jeho myšlenky ho táhly někam úplně jinam. Pomalými krůčky šel po chodbě, než sáhl na ohmatanou kliku od sklepa.

Sestoupil dolů po vlhkých schodech, cestu mu osvětlovala jedna jediná žárovka a v duši měl odhodlání.

Sáhl do poličky úplně v rohu pro zápalky a vytáhl krabici se svíčkami. Několik jich rozložil po místnosti a zapálil. Posadil se na ošoupanou, rozvrzanou dřevěnou židli a díval se nepřítomně do plamene. Od Akiho úst se zvedala pouze horká pára a v jeho hlavě možná jen troška váhání. Ihned jí zase zapudil zpátky.

Dál se díval do plamene svíčky a přitulil se víc ke svojí mikině. Vztáhl k plameni ruku, chvíli dlaň držel nad ním. Nepálil ho, jen hřál. Hřál ho i dál, když do plamene strčil celý svůj prst. Byl otupělý a nevnímal to. Jen zavřel oči, které opustila jedna zbloudilá slza. Rozhodl se tentokrát být silný a slzu zamáčkl. Teď udělá to, proč tu je.

Opět vystoupal po schodech nahoru a šel rovnou do koupelny. Popálení sice necítil, ale jeho ruka vypadala úplně jinak. Pramínek ledové vody jeho kůži jen na čas zklidnil, ale ne na dlouho.

Podíval se po nůžkách. Ležely pořád na svém místě, na umyvadle, kam je naposledy uložil. Chvíli přemýšlel, než je vzal do dlaně. Vyhrnul si rukáv teplé mikiny a zatnul pěst. Pak ale zatřepal hlavou a nůžky sevřel v dlani. Nenechá si rozkazovat, nenechá se ovládat už nikým nikdy. Jeho život neustále někdo ovládal a on se rozhodl tomu konečně udělat přítrž.

Lidé si mysleli, že je blázen, přitom mu jen celý život ubližovali. On jim nikdy neudělal nic, jen se prostě něčím lišil a to byla jediná jeho chyba. Přijímal bezhlavě rozkazy, kterým se ale dnešní nocí rozhodl čelit. Na jeho tváři se usadil uštěpačný úsměv. Nikdo mu nikdy nerozuměl, neměl ho rád, nehřál ho svojí láskou, nikdo se nenašel, kdo by ho objal a utěšil. A přitom jen potřeboval někoho, kdo ho bude mít skutečně rád. Nevěděl, co dělá špatně, jen se cítil hrozně sám. A nikdo mu to neusnadnil.

Byla to léta, kdy se cítil prázdný. Školní lavice, narážky, rvačky, děti dokáží být hodně kruté ke všemu, co se liší od nich a vybily si to na tak křehkém chlapci, jako byl zrovna Aki. Doma žil akorát s otcem alkoholikem a jeho matku nikdy nepoznal. Byl prakticky sirotek a sám si musel vydělávat. Seděl v těch největších mrazech venku na lavičce a žebral, nechal se využívat, aby jeho otec měl prachy na chlast a mlátit ho. Ponižovat ho. Nenávidí ho. Tak moc ho nenávidí, to oni z něj udělali to, čím je teď...

"Nenávidím vás!!!"

Aki udeřil pěstí do zrcadla, které se roztříštilo na spoustu malých, ostrých střípků, které se mu zaryly pod kůži. Ránu si olízl, nebylo to tak hrozné. Měl tu chuť rád. Díval se na střepy u jeho nohou a tušil, že tímhle zabil svoje staré já. Teď udělá přítrž té poslední věci, která mu už celá léta otravuje mysl a mlčky přihlíží, jak se v tom topí, jak se plácá ve svém šílenství a jak se trápí. Nebude se dál tvářit jako přítel. Stane se to, co se stát má.

Vrátil se zpátky do ložnice. Opět ty tmavé oči, které vyzněly stále jako ta největší provokace pro něj. Stále mlčely, stále nic. Aki se rozhodl, že to mlčení prolomí...

oOoOoOo

Sklep... Opět se Aki dívá do oněch očí.

"Nikdy jsi nevěděl, co jsem! Mlčel jsi! Nenávidím tě! Nikdo jste nevěděli, že vůbec existuju!"

Zuřivě bodl nůžkami do postavičky svázané na rozvrzané židli.

"Bolí to? Bolí tě to víc než mě?"

Nedočkal se odpovědi, tak bodl ještě jednou. Výčitky se vydraly na povrch jako temný přízrak a zžíraly Akiho mysl. Ten už přestával uvažovat, jeho mysli se zmocnila síla, kterou nemohl a nechtěl ovládnout.

"Pořád ještě mlčíš? Dobře."

Sundal provazy a nehybnou postavičku přivázal ke stolu. Nenávidí jí. Nenávidí všechno, co mu způsobila. Jediné, co kdy měl a i tohle brzy ztratí. Možná je to tak lepší. Začne odznova a zase bude líp. Všem bude líp a jemu taky. Potřebuje to. Potřebuje prostě svůj klid. A nenalezne ho, pokud se mu pořád do očí bude mlčky dívat ta malá zrůda.

"Pořád ještě nic? Pořád ještě? Nebudeš mě prosit? Ani za to ti nestojím?"

Aki ječel. Slzy se mu draly do očí a bylo mu z toho ticha na nic. Převrátil se mu žaludek, uvnitř jeho hlavy slyšel tolik hlasů a tolik bolesti se dralo ven. Aki se zhroutil v pláči na ledovou a vlhkou podlahu. Nůžky ležely vedle jeho dlaně. Zvedl pohled ke stolu. Přes slzy se usmál. Nenechá se, je silný a dokáže to. Dokázal už spoustu věcí, ale nikdo nikdy ho neobdivoval, nepochválil... Aspoň jednou v životě Aki udělá něco dobře, i když ho za tohle zřejmě nikdo nepochválí.

Zvedl se z podlahy a z odřených kolenou, jak na ně předtím dopadl, tekla krev. Jediný pocit příjemného horka, který ho dnes zaplavil. Však už brzy bude zase dobře.

Podíval se na mlčenlivý výraz postavy ležící na stole a začal se smát o něco hlasitěji. Kousl se do rtu a opět v dlani tiskl nůžky. To ticho ho žralo ještě víc, jako jeho život, který neměl smysl. Nikdy pro nikoho nic neznamenal, ale rozhodl se to prolomit. Rozhodl se žít, i kdyby měl být sám, ale v duchu doufal, že se někdo najde. Nepotřebuje lidi. Nepotřebuje tuhle němou výčitku.

S výkřiky plnými nenávisti k celému světu opět bodnul. Bodal dál a dál... Tohle by nejspíš už stačilo. Červenou rukojeť nůžek sevřel ještě pevněji. Dostal ze sebe všechnu nahromaděnou zlobu a vztek, byl najednou silný, cítil, že dokáže cokoliv. Že se dokáže vzepřít.

Byla to docela fuška, když stříhal. Odpor, který mu kladlo to naprosto šílené stvoření, nebyl malý. Nůžky Aki odhodil stranou a ruku ponořil dovnitř. Opět ten spokojený úsměv, který se usadil na jeho tváři. Hrozně dlouho se nesmál, tentokrát se ale smál dnes už ponělikáté. Konečně bude moci klidně spát.

"Tohle už není taková sranda co?"

Postava se nebránila. Opět se mlčky dívala do Akiho očí, pořád ho provokovala a on stále ještě neměl dost. Svoje ruce Aki opět vyndal. Mnul si je. Rozdrásanou postavičku vzal Aki do rukou a smál se jí přímo do očí. Opět ke slovu přišly jeho nůžky.

"Už nikdy se na mě takhle blbě dívat nebudeš."

Hřejivý to pocit. Aki si postavu přitiskl do náruče, sfoukl všechny svíčky a šel po schodech opět nahoru. Smál se, opravdu upřímně se smál.

Sáhl po klíčích na háčku, které byly u dveří. Odemkl si jimi domovní dveře a zase zamkl. Byla noc, a tak se nikým nepozorován vyplížil ven ke garáži. Měl sice na sobě jen kraťasy a mikinu, ale hřál ho příjemný pocit uvnitř jeho duše. Konečně byl spokojený... Ještě jedna věc ale zbývá.

Stál před garážovými vraty, které odemkl. Vlezl dovnitř a zase je za sebou hezky zavřel. Postavu hodil na zem do fleku od oleje, který byl přímo před ním. Neměli v garáži žádné auto, je to už delší dobu, co zmizelo, ale zůstalo toho tady spousta. Například spousta benzínu. Ano, jeho otec si dělal zásoby, které se teď perfektně hodily. Aspoň něco udělal ten krypl pro svého syna.

Aki šel k polici na konci garáže a nezapomněl si do postavy provokativně kopnout, když šel kolem ní. Nehybná...

"Pořád mlčíš, co? Mlčíš už tolik let, už od dob, co jsem byl malej! Můžeš kurva něco říct, než bude konec?"

Opět ticho. Aki se rozhodl. Odšrouboval víčko z kanystru, který držel v ruce. Bylo v něm ještě dost benzínu na to, aby to mohl skoncovat. Otočil ho dnem vzhůru a hořlavá tekutina se rozprskla všude po podlaze. Když byl kanystr prázdný, Aki ho odkopl dál od sebe.

"Opravdu nic? Je to tvoje volba. Vždycky to byla jen vaše volba. A vždycky jste si vybrali pěkně blbě. Neměli jste mě od sebe odstrčit. Ale už je pozdě."

Aki vytáhl z kapsy svůj zapalovač. Za chvíli z něj vyskočila jiskra a poté celý plamínek. Pootevřel vrata, aby měl dost času zdrhnout. Zapalovač hodil do louže benzínu a naposledy se podíval na zuboženou postavičku před sebou, kterou zachvacovaly plameny a jeho bolavé srdíčko mu poskočilo. Udělal několik kroků pozpátku a pak vyběhl z garáže úplně...

Namířil si to rychle ke dveřím, které odemkl a zase za sebou zabouchl. Začal se hlasitě smát. Vřískal a pobíhal po chodbě, dokud se neunavil a neklesl udýchaně na kolena. Stulil se do své mikiny a radostně se usmál. Konečně se toho zbavil, toho posledního přízraku z jeho minulosti, který mu jeho mlčením otravoval mysl. Ani neslyšel jeho poslední slova, mlčel i v tu chvíli... Ale Akimu to najednou bylo jedno. I ty hlasy v jeho hlavě najednou byly pryč.

Vstal a došel do koupelny, kde si svoje rány očistil. Šrámy na duši mu sice zůstanou, ale cítil zadostiučinění, víc, než opravdu velké, má konečně pokoj. Odhodil vatičky nasáklé dezifenkcí do koše a vyšel z koupelny. Šel po chodbě dál. Podíval se z okna v obýváku na to dílo zkázy, na plameny, které se tyčily do výše. Konečně bude mít klid...

Setřel si slzy smíchu a štěstí a vydal se směrem do svojí ložnice. Na zdi visel rodinný portrét... Tedy on vyfocený se svým otcem. Ani tentokrát Akimu nezmizel úsměv z jeho tváře. Podíval se podobizně svého táty do očí.

"Ty bastarde, tys mě aspoň prosil, abych tě ušetřil."

Jeho otec opravdu tenkrát prosil o milost. Ale ten zkurvenej plyšovej medvídek dnes v noci ne!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cathy Cathy | Web | 14. září 2009 v 19:08 | Reagovat

xDDD to mi připomělo Venomkova gumovýho medvídka xD
Já si říkala, koho ten kluk zabil, taková radost a on to plyšovej medvěd? No jo, sadisti co? xD
Ale mám slušnej výtlem. Hltala sem to jak blbá, čekala, že třeba zabil nějakýho polomrtvýho kamaráda a ono nic, ale nevadí i tak to bylo dokonale drsný, mě jste si určitě přitáhli, to jo:-).
Super..

2 Euphoric-Endeavor Euphoric-Endeavor | Web | 14. září 2009 v 19:22 | Reagovat

ou.. asi bych se měla na konci smát.. ale nejde to.. protože ten příběh je tak úžasně silnej.. nádherný to je.. :-) uff.. úžasný a do-ko-na-lýýýý.. úplně jsem málem brečela, když jsem to četla.. to si musím vytisknout :-) jojo a musím se o to s někým podělit.. to nemá chybuuuuuu :-) nádherně popsaný ty Akiho pocity.. naprosto ho chápu.. je to úžasný ♥

3 Venom Venom | Web | 14. září 2009 v 19:53 | Reagovat

Ach já si myslela že to bude plyšový medvídek! ale ta poslední věta mě naprosto odrovnala :-) jeho otec prosil o milost. A bodejť by ne. ale chudinka medvídek... jestli zase někdy nějakýho upálím, tak mě máte vy dva na svědomí! Krásná povídka. Dnes jsem taky dělala něco podobnýho... uklízela bordel po minulosti. A taky to nepřináší dvakrát příjemný pocity.

4 Ochechulka Ochechulka | 15. září 2009 v 10:42 | Reagovat

Super, moc povedená vyšinutá povídka.
Skvěle napsáno, vraždění medvídka nebo něčeho podobného napadne asi každého, proto teprve ta předposlední věta tomu dodá ten správný půvab.

5 Twilight Princess Alice Twilight Princess Alice | Web | 22. září 2009 v 17:46 | Reagovat

Zajímavé ...xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama